#
#
#
#
#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Ing. Dr. František Esterka, CSc. (1918-2011)

Narodil se 9. dubna 1918 v Dolních Bojanovicích jako nejstarší syn domkaře a válečného invalidy Michala Esterky. Maminka Anežka, rozená Šimková, byla služkou na mutěnické myslivně. Když mu bylo třináct let, maminka zemřela na tuberkulózu, zůstaly po ní čtyři děti.

V roce 1931 nastoupil František Esterka do primy České reálky v Hodoníně, po vyučování pomáhal otci v trafice. Během studií hrál fotbal, nejprve za SK Dolní Bojanovice, poté za dorostenecké mužstvo divizního klubu SK Hodonín. Po maturitě v roce 1938 i během studií na vysoké škole brigádničil ve Výzkumném ústavu chemickém ve Zlíně. Nastoupil na Vysokou školu chemicko – technologického inženýrství v Praze.

est

Kritickým se mu stal rok 1939 a jeho protesty proti okupaci. Dne 17. listopadu 1939 byl Esterka spolu s dalšími spolužáky zajat vojáky SS na studentské koleji a byl převezen do ruzyňských kasáren. Spolu s ostatními byl mučen. Stal jsem se vězněm s číslem 4045. Spolu se skupinou vězňů (celkem 1 200 studentů) starších 20 let byl převezen do koncentračního tábora Schutzhaftlager Sachsenhausen v Drážďanech.

V táboře pracoval nejprve na výstavbě kanálu, poté se mu podařilo získat méně namáhavou práci pomocníka při instalaci elektrického vedení. Na vlastní kůži zažil hlad i týrání, viděl mučení i hrůzy trpících lidí. Na svůj pobyt vzpomínal: „Postrachem tábora byl zabiják a esesák Gustav. Zabíjel vězně na potkání. Bavil se tím, že vyhnal z bloku vězně. Nejraději navštěvoval židovské bloky a vyděšené vězně kosil železným prutem kolem sebe. Nevídaný trest postihl studentský blok číslo padesát dva v únoru 1940, kdy esesák Schubert vyhnal v šest hodin ráno rozespalé a polooblečené studenty před blok a dal povel ″hinlegen″, k zemi, do sněhu. Pak dal příkaz studentům ze sousedního křídla téhož bloku, aby studenty zaházeli sněhem a nechal je ležet při mínus patnácti stupních mrazu. Byl to ďábelský trest. Mnozí pod sněhem plakali, někteří proklínali nacisty. Jiní volali mámu nebo tátu a někteří trpělivě čekali, až budou moci nastoupit na apel. V sedm hodin se muselo v sevřeném útvaru na apel, a to zachránilo studenty před totálním zmrznutím. Následky byly hrozné, zmrzlé nohy, ruce, uši, nos a několik těžkých zápalů plic, které ve dvou případech skončily smrtí. Tak si s námi pohrávali vybraní reprezentanti nacistického režimu“. V prosinci roku 1940 byl propuštěn, domů se vrátil 23. prosince 1940. Jeho otec v té době umíral na tuberkulózu.

V roce 1941 nastoupil František Esterka jako pomocný chemik ve výzkumu u firmy Baťa ve Zlíně. Pracoval v oddělení organických syntéz u světově známého vědce doc. Ing. Dr. Otto Wichterleho, který proslul jako vynálezce silonu a kontaktních čoček. V roce 1943 se zapojil do ilegální odbojové skupiny. Ve Zlíně se zasloužil i o založení Slováckého krúžku, v rámci kterého spolupracoval s tvrdonickým rodákem Jožkou Severinem při zakládání nových folkloristických kroužků na moravském Slovácku.

V červenci roku 1945 založil na popud bojanovské mládeže také Slovácký krúžek v Dolních Bojanovicích. Organizoval s kroužkem první poválečné osvobozené hody. Vlastní průběh hodů byl spojen s tradičním zarážením hory a vinobraním. Celý program byl následně vysílán čs. rozhlasovou stanicí Brno. Díky dobře organizované propagaci (letáky byly rozšiřovány v širokém okolí letecky) činila účast hostů téměř z celé republiky zhruba 15 tisíc. V průvodě vesnicí pro stárka šlo přes 200 chlapců a děvčat v krojích.

V roce 1946 ukončil vysokoškolské studium a získal titul inženýra chemické technologie. V následujícím roce získal titul doktora technických věd.

V roce 1947 nastoupil povinnou šesti měsíční vojenskou službu v Záložní důstojnické škole v Ostravě. Po absolvování jazykové zkoušky z němčiny a francouzštiny byl nominován jako tlumočník pro generální štáb. Po návratu do civilu v říjnu 1947 se 28. října oženil s Marií Vaculíkovou ze Zlína. Během manželství vychovali společně dva syny a dceru.

Následně nastoupil do Čs. naftových dolů v Hodoníně. V lednu roku 1948 byl navržen na funkci náměstka ministra chemického průmyslu, současně byl pověřen vybudováním výzkumného střediska pro zpracování zemního plynu v Československých naftových dolech v Hodoníně. Únorové události v roce 1948 vše změnily. Následovala okamžitá diskriminace a po nástupu stalinského režimu v padesátých letech byl obviněn z protistátní činnosti a odsouzen Státním soudem v Praze i se svými kolegy na pět let ztráty svobody.  „V červnu 1950 došlo k zatčení všech vedoucích pracovníků. Původně jsem byl odsouzen na smrt oběšením. Ale stal se zázrak. Po uplynutí trestu na Pankráci, Ruzyni, v Mladé Boleslavi, Hodoníně, Břeclavi, Židlochovicích a Znojmě jsem se ocitnul doma bez možnosti pracovat jako výzkumný pracovník v ČND… Atmosféra při vyšetřování byla k zalknutí. Vymyšlené a nesmyslné obvinění o tajných vysílačkách, kontaktu s americkým velvyslancem v Praze, tajně ukrytými zbraněmi, šifrovacími klíči, organizaci ilegální protistátní skupiny, sabotážích na vrtech ČND, to byly výmysly, o kterých neměl žádný z nás ani potuchy. Na kobce v samovazbě jsem si div nezoufal. Ve vězení ve Znojmě jsem prožíval druhé nejsmutnější Vánoce v mém životě. Ve vězení se stanete člověkem bez vůle, nervově vyčerpán a je vám všechno lhostejné… Výslechy v kleče na židli s obnaženými chodidly s předpažením až do úplného vyčerpání a pádu, výslechy s obličejem na zdi a tlučením o zeď, několika měsíční poutání rukou na zádech železy, přivazování v noci k posteli, několikadenní půsty, to byly metody k vynucení doznání. Mimo to i duševní týrání, kdy nám sdělovali vylhané a falešné zprávy o rodině,“ vysvětlil tehdejší situaci František Esterka.

Státní soud se konal 20. července 1951 na Pankráci bez přístupu veřejnosti. František Esterka byl obžalován za negativní a odmítavý postoj k lidově demokratickému zřízení. Při rozsudku vyneseném Státním soudem dostal dva roky vězení a pokutu 30 000 korun. Přes odvolání byl po dvou měsících rozsudek potvrzen.

František Esterka byl poslán na nucené práce do uranových dolů, kde byl umístěn do tábora č. 12, nazývaným jako tábor hrůzy. Setkal se zde i s kamarády ze studií, kteří pracovali v uranových dolech jako horníci. Těžba uranu měla charakter kamenných dolů v podzemí. Velmi často docházelo k závalům a smrtelným úrazům. Vězni zde byli permanentně vystaveni vysokým dávkám radioaktivního záření. Strava byla přidělována na táboře podle pracovního výkonu. „Počítali jsme týdny a dny, kdy budeme propuštěni na svobodu. K mému velkému překvapení se na táboře XII. objevil můj kamarád ze studentských let Jenda Líčeník, rodák z Dolních Bojanovic… Pracovali jsme šestnáct hodin denně, spali maximálně pět hodin, protože zbytek času jsme strávili na cestě na šachtu a zpět do tábora, včetně snídaně a večeře. Na svážné jsem byl svědkem hrůzostrašných scén a úrazů, které horníci vězni při dobývání uranu utrpěli. Sám jsem několikrát unikl smrtelnému neštěstí. V květnu 1952 mě poprvé směla navštívit Maruška, při návštěvě mi ale nesměla ani ukázat fotografii dětí, takže jsem neměl ani nejmenší představy o tom, jak vypadají moji oba chlapci. Konečně 17. června 1952 jsem se dostal na svobodu.“

Po odpykání trestu v uranových dolech nastoupil zpět do Československých naftových dolů jako vrtný dělník a závozník v těžké dopravě vrtného zařízení v terénu. Pro řešení náročných úkolů hlubinného vrtání na naftu a zemní plyn vypracoval novou pracovní disciplinu koloidiky organoderivátů  a hydrosilikátů, která je uznávána v evropském měřítku na všech mezinárodních sympoziích a konferencích. Zúčastnil se řady světových naftových kongresů, kam byl zván příslušnými vědeckými institucemi (Rakousko, Rumunsko, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR, Francie, SSSR, Turecko, Irák, Anglie, Japonsko, Švýcarsko, Palestina atd.). Při studijních cestách mimo jiné navštívil Francii, Aljašku, Řecko, Sýrii, Holandsko, Dánsko.

Dne 27. května 1964 obhájil František Esterka kandidátskou disertační práci na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze a získal titul kandidáta věd.

První státní vyznamenání obdržel v roce 1965 od prezidenta ČSSR Antonína Novotného za zásluhu v boji proti fašismu. Během vědecké aktivity mu bylo vystaveno 42 patentů, z nichž bylo téměř 90 % realizováno, je autorem 3 odborných monografií a 117 výzkumných elaborátů. Spolupracoval s mnoha zahraničními výzkumnými ústavy a vysokými školami v SSSR, PLR, NDR, BLR, RSR, SFRJ, MLR, a to formou přímé vědecko-výzkumné spolupráce. V roce 1980 byl jmenován koordinátorem výzkumných prací pro výstavbu podzemních zásobníků plynu v Československu. Byl členem rady Vědecko-technických společností při Čs. akademii věd. Dále byl nositelem tří státních vyznamenání. Za pracovní zásluhy mu byl udělen odznak „ministra paliv“, titul „vzorný pracovník ČND“ a v průběhu profesní kariéry 12 diplomů a čestných uznání pracoviště VÚGI Brno. V roce 1989 odešel definitivně do starobního důchodu.

Mnoho let shromažďoval údaje o rodné obci, prováděl rozhovory s rodáky. Své poznatky zúročil v roce 1994, kdy intenzivně pracoval na historické monografii rodné obce Dolní Bojanovice se spoluautorem a dolnobojanovským rodákem PhDr. Vladimírem Ondrušem. Vedle prací spojených s touto publikací se angažoval také jako dopisovatel Zpravodaje Místního národního výboru, později Obecního úřadu Dolní Bojanovice.

František Esterka zemřel 9. července 2011.

 

Autor textu: Andrea Červenková

Zdroj informací:

Seminární práce Mgr. Ivany Kramářové (Vaculíkové), která nebyla veřejně publikována, autorka dala souhlas k využití práce pro tyto účely.

Další údaje poskytl RNDr. Stanislav Bílík