#
#
#
#
#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

P. Jaromír Pořízek (1902-1964)

Narodil se 13. dubna 1902 v obci Bukovinka jako nejstarší syn manželů Aloise a Františky (rozené Švarcové) Pořízkových. Měl pět sourozenců. Matka se starala o domácnost a otec pracoval na poli, kde pěstoval len, který pak zpracovával na tkalcovském stavu. K domu patřilo i menší hospodářství, na kterém děti pomáhaly od nejútlejšího věku.

Hospodářství nevynášelo, proto se rodiče rozhodli umístit Jaromíra k prarodičům žijícím u svého syna kněze Františka Pořízka na faře v Dolních Bojanovicích. Po absolvování šesti tříd v obecné škole v Dolních Bojanovicích byl Jaromír přijat k dalšímu studiu na osmiletém Českém státním gymnáziu v Brně, které dokončil v roce 1921 složením maturitní zkoušky s vyznamenáním. Rozhodl se studovat Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, ale po roce studia přešel do Biskupského kněžského aluminátu v Brně a začal studovat bohosloví. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1926 rukou biskupa Josefa Kupky v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně. Svou první mši svatou sloužil v Dolních Bojanovicích, kde strávil celé dětství.

Po vysvěcení v roce 1926 sloužil dva měsíce v Mutěnicích a po návratu z vojenské služby byl v roce 1928 přeložen do farnosti Čejkovice. Po smrti Františka Pořízka (květen 1939) byl v září roku 1939 ustanoven administrátorem bojanovické farnosti.

Válečná léta nebyla jednoduchá, přesto se však Jaromíru Pořízkovi s pomocí farníků podařilo uskutečnit i několik oprav na kostele, jejichž završením bylo posvěcení nového oltářního obrazu sv. Václava, který byl posledním dílem významného umělce Jana Köhlera.

Kritickým obdobím pro faráře se stala padesátá léta, kdy bylo mnoho kněží ve zcela vykonstruovaných procesech odsouzeno k desítkám roků těžkého žaláře. Farář Jaromír Pořízek byl ze strany KSČ často napadán. Našli se i místní donašeči, kteří se snažili faráře znemožnit. Osobnost Jaromíra Pořízka se stala velkou překážkou k započaté socializaci celé vesnice. Nemalý počet lidí faráři zcela důvěřovalo a tímto svým postojem o to více dráždili ty, kteří se snažili faráře zbavit. Místní stranická organizace KSČ potřebovala najít nějakou záminku, jak se faráře zbavit.

Po únorových událostech roku 1948 se v obci utvořila skupina mladíků a jejich činnost se rozrostla v organizovanou ilegální protikomunistickou činnost. Osudným se faráři stala tato skupina v případu Vetejška a spol, při kterém byl zastřelen poručík SNB a agent StB Alois Dyčka. Události kolem procesu se postupně začaly dotýkat i faráře Pořízka, který však nijak osobně v protikomunistickém odboji nepůsobil. Svou činností se snažil pomáhat bez rozdílu všem potřebným, v žádném případě neschvaloval ilegální činnost v obci a ani jiným způsobem skupinu nepodporoval.

Zatčení Jaromíra Pořízka nakonec proběhlo 9. března 1950, kdy farář učil na škole náboženství. Farář byl příslušníky policie odvezen na vyšetřovnu StB v Hodoníně, následně do krajské vazební věznice v Uherském Hradišti. Byl obviněn za závažnou protistátní činnost, které se měl dopustit při pomoci uvězněným rodinám bývalých členů Orla. Dále byl obviněn, že byl ve spojení s touto ilegální protistátní skupinou Vetejška a spol. Díky pečlivě vypracovanému plánu StB měl být obžalovaný kněz demonstrován jako úkladný nepřítel státu.

Během procesu byl Jaromír Pořízek uznán vinným a soud mu vyměřil trest těžkého žaláře v trvání patnácti let, zostřeným čtvrtletně jedním tvrdým ložem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 15 000 korun, a kromě toho byl na něm uplatněn i zákon o konfiskaci celého majetku. Nejzávažnějším zločinem, kterého se měl obžalovaný Jaromír Pořízek dopustit, bylo jeho „intelektuální vůdcovství“ v „teroristické“ skupině Vetejška a spol. Odvolání mu bylo zamítnuto.

Od března 1950 byl umístěn v Krajské věznici v Uherském Hradišti, kde byl s ostatními vězni zaměstnán při výstavbě letiště v nedalekých Kunovicích. Díky kontaktu s civilními zaměstnanci při stavbě se mu podařilo odeslat dopisy rodině. Dochovaly se dva tajné motáky. V jednom z nich, který poslal zřejmě v dubnu roku 1950 své sestře Anně do Bukovinky, otevřeně reagoval na události, které se odehrály po jeho odsouzení. Sestře se svěřoval v dopisech, proč nese tak statečně své nespravedlivé uvěznění: „Uvaž jen: je odsouzeno tolik kněží a neprosí, a já proto chci také s nimi si odtrpět a nepůjdu spíše než oni. I kdyby mělo to trvat dlouho, a kdybych snad zde zemřel, nermuťte se. Zase se shledáme u P. Boha.  Je tu stále tolik lidí, mladých, starých, otců rodin, mají těžší rodinné poměry, rodiny bez živitelů, a proto je to z dopuštění Božího, že nás sem od oltáře Bůh povolává, abychom ukázali, že nejen kážeme, ale dovedeme i trpět, sami nést i všecko zlé, potřebují, kdo by se tu s nimi modlil a povzbuzoval je v naději v Pána…“

K poslednímu říjnu roku 1951 byl z Uherského Hradiště odvezen do jedné z nejtěžších věznic Československa na Mírov (okr. Šumperk), kde bylo tou dobou soustředěno i mnoho jiných kněží. Zde strávil sedm let. Poté byl převezen 22. dubna 1958 do Leopoldova na západním Slovensku. Během věznění v Leopoldově byl několikrát vážně nemocen.

Dne 10. května 1960 byl na základě prezidentské amnestie propuštěn a odjel do rodné Bukovinky. Jeho zdravotní stav v té době už nebyl dobrý. Zaměstnání našel jako lesní dělník u státních lesů, kde pracoval dva roky až do dovršení důchodového věku.

Po propuštění na svobodu byl pod stálým dohledem StB. Údajně měl i zákaz zajíždět do Bojanovic, ale existují výpovědi, že se zde několikrát v civilu objevil. Bylo mu zakázáno vykonávat veřejně kněžskou službu, sloužil mše svaté tajně doma s rodinou. Někdy také mohl sloužit soukromou mši svatou za zavřenými dveřmi místního kostelíka v Bukovince. Zákazem trpěl až do konce svého života.

Léta vězení i pozdější namáhavá práce v lese se na zdraví P. Jaromíra Pořízka podepsaly. Na podzim roku 1964 hospitalizován na chirurgickém oddělení brněnské nemocnice na Žlutém kopci, kde mu byla zjištěna plicní embolie. Následně musel absolvovat také operaci prostaty. Po zdárné operaci a úspěšné léčbě, ve chvíli, kdy měl být propuštěn do domácího ošetřování, však 14. listopadu 1964 nečekaně zemřel. Byl pochován 18. listopadu 1964 v Bukovince za přítomnosti velkého počtu jeho přátel z Dolních Bojanovic. Na pohřeb se dostavilo na šedesát kněží z celé brněnské diecéze.

Očistit jméno faráře Pořízka se pokoušeli jeho příznivci v době politických změn po roce 1968, neměli však úspěch. Teprve po roce 1989 se v novém procesu rehabilitace po dvaceti sedmi letech od své smrti dočkal očištění a spravedlivého posouzení.

V Dolních Bojanovicích byla dne 17. listopadu 1994 slavnostně odhalena pamětní deska na budově fary. Na této desce bylo vyryto: „Na věčnou památku pana faráře Jaromíra Pořízka a všech politických vězňů padesátých let“.

Autor textu: Andrea Červenková

Zdroj informací: 

Diplomová práce Josef Komosný, Osobnost P. Jaromíra Pořízka, faráře v Dolních Bojanovicích v letech 1939-1950. Olomouc, Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 2014.